Recenze

Nejdříve vás upozorním, že čtení recenzí je jen na vlastní nebezpečí, a taky strašně zdlouhavé, připravte si kopu času.

Bonusweb.cz

Ve Vampyrovi se zhostíte role Jonathana E. Reida, který se pohybuje nočními ulicemi Londýna počátku minulého století a snaží se zjistit, kdo z něj udělal upíra. Pomocí výslechů a hledání důkazů pomalu pronikáte do složitých sociálních struktur obyvatel, z nichž každý má unikátní osobnost a hraje jistou roli v celkovém příběhu.

Jenže toto napínavé detektivní pátrání je nesmyslně naředěno hloupou a špatně provedenou akční složkou. Abyste se totiž v příběhu mohli posunovat dále, musíte donekonečna bloudit po snadno zaměnitelných ulicích a pouhým dvěma údery zabíjet neustále se obnovující nepřátele. Souboje jsou přitom opravdu mizerné a působí, jako by byly do Vampyra na poslední chvíli násilně naroubovány, aby se trochu nastavila délka hry.

Rozhovory jsou jednou z nejzábavnějších složek hry.

Vampyr je tak ve výsledku stejně schizofrenní, jako jeho hlavní hrdina. Díky dokonale upraveným vousům a účesu s podholenými stranami sice Jonathan vypadá, že mu ke štěstí stačí jen avokádové toasty a flat white, ale ve skutečnosti je to klasický upír toužící po krvi. Zároveň však nepřestává být lékařem, který si váží každého života a právě tento neustálý vnitřní konflikt je na hře to nejlepší. Krev mu sice dodává sílu, avšak její konzumací ztrácí svou lidskost.

To je ve hře znázorněno tak, že za každou vysátou oběť získáte obrovský balík zkušeností, které můžete investovat do jedné z mnoha upírských schopností, ale každá další mrtvola zároveň uvrhává okolní svět ještě více do chaosu. Čím více zabíjíte, tím hůře se lidem ve městě žije, což ve výsledku vede k několika rozdílným rozuzlením příběhu.

Grafika sice není po technologické stránce žádný zázrak, ale celkově hra vypadá skvěle.

Je tedy potřeba dobře si rozmyslet koho vysát a koho nechat žít. Množství získaných zkušeností závisí na síle osobnosti oběti, ale i jejím zdravotním stavu. Paradoxně tak nejprve své budoucí oběti pomáháte, zjišťujete si o ní nové informace a léčíte ji, jen abyste pak za její likvidaci získali větší odměnu. Hru jde prý dokonce dohrát i bez jakéhokoli vysátí, jen to má být opravdu složité. Jenže z použitého podmiňovacího způsobu jste asi poznali, že to tak nejspíše nefunguje.

Na papíře totiž celý systém vypadá hezky, ale v praxi vůbec nedrží pohromadě. Sice je skvělé, že vás hra nutí do těžkých morálních voleb typu: je lepší vysát dva nemocné pacienty anebo raději jednoho zdravého lékaře, za kterého je stejný zkušenostní bonus? Jenže sotva opustíte "mírovou zónu," vrhají se na vás zástupy generických nepřátel, které musíte jen tak bezhlavě umlátit. Celá pečlivě budovaná atmosféra je k ničemu, když za vámi zůstávají desítky mrtvol, které se za pět minut stejně znovu vygenerují.

Nebýt trapných soubojů, klidně to mohlo být na 80 %.

Aby toho nebylo málo, obsahuje hra dynamickou obtížnost. To znamená, že když zemřete, kvalita nepřátel se automaticky lehce sníží. Postup vpřed tak není podmíněný vaší snahou a umem, ale spíše jen trpělivostí, což je vskutku demotivující.

Celý Vampyr vlastně působí jako dvě samostatné hry násilně spojené dohromady. Na jednu stranu je tu nádherně propracované atmosférické prostředí Londýna, které je vyloženě radost prozkoumávat. Hlavní zápletka se sice zcela nevyhýbá klasickým upírským klišé, jenže to dělá tak dobře, že vás vždy bude zajímat, co se stane dál. Rozhovory (a že jich tu je) jsou skvěle napsané a i vedlejší charaktery mají osobnost, takže i když se Jonathan všech ptá na to samé, vždy se dobere jiného výsledku.

Pít či nepít, to je oč tu běží.

Jenže bohužel tyto skvělé scény jsou pravidelně střídány neustálým pobíháním po zaměnitelných uličkách a mlácením zhruba čtyř druhů nepřátel dokola. Přitom samotný boj je zpracovaný vyloženě tragicky, a i když máte na výběr z mnoha zbraní, ve výsledku se vše smrskává jen na klasické udeř a uteč. Bojové mechanismy jsou neskonale primitivní a připomínají desítky let staré tituly. Jen zběsile mlátíte protivníka hlava nehlava, dokud Jonathanovi nedojde stamina. Poté chvíli běháte do kolečka než se znovu nabije a dáte si další kolo. A tohle si v průběhu hry zopakujete zhruba tisíckrát. Občas to tedy můžete proložit nějakou tou speciální schopností, bohatě jsem si však vystačil jen s obyčejným léčením. Žádným zpestřením bohužel nejsou ani souboje s bossy. Ty se od řadových nepřátel liší v podstatě jen tím, že mají mnohonásobně více zdraví. Ve výsledku je bojový systém jen nuda a šeď.

A přesto mě ani jednou nenapadlo hru odložit. Nejen proto, že jsem poctivý recenzent, ale hlavně proto, že jsem věděl, že když na pár minut zatnu zuby, zase to bude dobré. Příběh je totiž skvělý a pomalu graduje, takže jsem souboje prostě bral jako nutné zlo, rušivé jako reklamy v televizi.

Ve výsledku je tak situace stejná jako u prvotiny Dontnot Remember Me. Několik skvělých nápadů a vynikající příběh vás u Vampyra dokáže udržet až do konce, a to i navzdory tomu, že samotná hra není z veliké většiny příliš zábavná.

Zdroj: https://bonusweb.idnes.cz/vampyr-recenze-01h-/Recenze.aspx?c=A180601_222723_bw-pc-recenze_srp

Hrej.cz

Krev není voda. A člověk, nota bene upír se nemůže vzpírat svému dědictví. Francouzské studio Dontnod, nám se svým novým akčním RPG přináší příběh jednoho takového upíra. Jmenuje se Jonathan Reid a s krví se dostává do styku poměrně často. Je totiž lékař. Píše se rok 1918 a v Londýně řádí smrtící epidemie španělské chřipky. Nebo je to snad něco ještě horšího?

Přiznám se, že jsem měl z toho, jak Vampyr dopadne, docela obavy. Dontnod je moje oblíbené studio - Life is Strange je fenomenální hra a Remember Me titul přinejmenším nedoceněný. Na druhou stranu, právě při tvorbě Remember Me se ukázalo, kde mají pařížští tvůrci rezervy. Není to v tvorbě fascinujících světů nebo vtahujících příběhů, ale spíš schopnosti využít vlastní herní mechanismy a titul vybrousit po mechanické stránce k dokonalosti. Když si k tomu připočteme podezřelé červnové datum vydání, menšího vydavatele v zádech a také nevelký instalační soubor (na PS4 si hra zpočátku ukousla na dnešní dobu úsměvných 15 GB!), důvěry ve výsledný produkt ve mně mnoho nebylo. I proto jsem byl při hraní překvapen - a nebylo to jediné překvapení, které mi tvůrci nachystali.

KREV ZNAMENÁ ŽIVOT

Vampyru u kolébky zjevně stály tři sudičky - peňákové povídky viktoriánské doby, Sherlock Holmes (nejen ten od Frogwares) a Bloodborne. Hlavně poslední sudička mě zaskočila, protože inspirace v dílech studia From Software z Vampyru čiší daleko více, než jsem původně očekával. Není to jen v tom, že i Bloodborne je inspirován viktoriánským hororem, ani pouze tím, že v obou hrách hraje prominentní roli krev. I soubojový systém, byť se ovládá přes tlačítka a nikoli triggery, agresivitou, do které vás tlačí, na japonské akční RPG nepokrytě odkazuje.

Zatímco mechanismus práce s výdrží se podobá všem hrám, inspirovaným dílem Hidetaky Mijazakiho, nutnost čerpat krev vás nutí chovat se v boji agresivněji.

Vampyr však nekouká jenom ke konkurenci. Naopak, štědře přihazuje z vlastních nápadů, přičemž tím nejzásadnějším je využívání krve. Krev je potřeba k využívání speciální upírských schopností, jako je teleportace, silné údery na blízko či na dálku, autofágie (léčení) nebo ochranné štíty. Zatímco mechanismus práce s výdrží se podobá všem hrám, inspirovaným dílem Hidetaky Mijazakiho, nutnost čerpat krev vás nutí chovat se v boji agresivněji. Krev můžete získávat obyčejnými útoky, máte-li příslušně vylepšenou zbraň, nebo je nutné protivníka nejprve omráčit a poté jej vysát. Jonathan v takovém případě vyléčí sám sebe, doplní ukazatel krve, a ještě uštědří zranění protivníkovi. Aby to ale mohl udělat, musí se přirozeně octnout v kontaktní vzdálenosti, a tedy nebezpečně blízko nabroušených mečů či smrduté mordy nepřítele. V těch místech to ale hlavního hrdinu může dost zabolet.

VRACEL JSEM SE PRO MEČ

Dalším zajímavým mechanismem je reflexe skutečnosti, že, jak dobře víme z literatury, některé věci upírům nedělají úplně dobře. Oheň, česnek, sluneční svit, svaté předměty, kousnutí jiných upírů, to všechno Jonathana nejen připravuje o životy, ale zároveň mu také snižuje maximální možné zdraví. To lze samosebou řešit - pomáhá sání, autofágie, nebo odpočinek, ale i přesto se nezřídka jedná o komplikaci, která přidává další vrstvu do už tak nervy drásajících soubojů.

V těch se budete střetávat především s lovci upírů a jinými upíry různých druhů. Ač se to tak zpočátku, kdy bojujete zejména lovci a divokými skaly, nemusí zdát, rejstřík protivníků je ve Vampyru poměrně pestrý. Na vhodných místech je navíc doplňuje celá řada bojů s bossy, z nichž některé sice trochu zavání recyklací obsahu, ale ty zásadnější (ne)příjemně zpestřují průchod hrou.

DOBRÝ DEN, GABRIELI

Tvůrci si ale všechny inovace nevyplýtvali v zábavném soubojovém systému. Zbylo jim toho dost i pro další složky hry. Tou nejvýraznější je využití občanů Londýna. V každé ze čtyř čtvrtí můžete potkat zhruba patnáct civilistů, s nimiž bude Jonathan čile interagovat. Možná si říkáte - není to málo, Antone Pavloviči? Rozhodně není, každá z těchto postav má totiž nějakou minulost, často může Jonathanovi zadat nějaký ten vedlejší úkol, nemluvě o pavučině vztahů, jež proplétají vedlejší postavy navzájem. K čemu to ale všechno je? Někteří fungují jako obchodníci, jiní jako zadavatelé úkolů, ale všichni do jednoho mohou hlavnímu hrdinovi posloužit jako potrava. Právě skrze krční tepny více či méně nevinných spoluobčanů totiž může Jonathan přijít k většímu množství zkušeností. A ty se rozhodně budou hodit, protože úroveň nepřátel se v průběhu hry zvyšuje nepříjemným tempem.

Najednou jsem musel zabít některé civilisty, i když jsem se tomu toužil vyhnout.

Přiznám se, že v prvních hodinách hraní jsem si říkal, že celá řada mechanismů je ve hře jen na oko, aby mohl vydavatel něco napsat na krabici. Zabíjet civilisty? Proč, zkušeností je dost a porazit se dají i nepřátelé o deset úrovní silnější, než jste právě vy. Využívat obchodníky? K čemu, surovin se všude válí habakuk. Investovat zkušenosti do většího množství léčivých lahviček? Pche, přece se můžu sám léčit! Prodávat nepotřebné předměty? Vždyť peníze nemají skoro žádnou hodnotu! Z toho všeho a dalších záštiplných poznámek mě hra zhruba po třetině vyvedla. Najednou jsem musel zabít některé civilisty, i když jsem se tomu toužil vyhnout. Zjistil jsem, že bez pomoci obchodníků si už dále svoje zbraně vylepšit nedokážu (mimochodem vylepšování zbraní patří k dalším velmi podařeným mechanismům hry). Bez léčivých lahviček si člověk v pozdějších soubojích s bossy ani neškrtne, a i ty zpropadené peníze vám nakonec budou scházet.

NĚKDO Z VÁS MI SAJE KAPELNÍKA!

Hrou jde projít i bez toho, abyste civilisty zabíjeli, znamená to ale nemalé komplikace. Jenomže vraždy samotné také nejsou bez rizika. Jednak v Londýně není člověk, co by pro svůj škraloup neměl nějakou omluvenku, a z vraždění jak Jonathan ani hráč nemá zrovna dobrý pocit. Hlavně si ale můžete zavřít cestu k obchodování nebo vedlejším úkolům - a s tím, jak zabíjíte, přibývá v ulicích nepřátel, přeživší obchodníci zhoršují ceny a lidé se začínají ztrácet i bez vašeho přičinění. Situace v jednotlivých čtvrtích se navíc zhoršuje, i pokud si zrovna nepochutnáváte na nádivce z něčích erytrocytů. Občané totiž mohou onemocnět a v tu chvíli se musí Jonathan rozpomenout, že je také doktor a namíchat jim správný přípravek. V opačném případě se totiž může nemoc zhoršovat, spolu s ní zdravotní stav celé čtvrti, a to může vést k již zmíněným negativním následkům, a Londýn se zase o krůček přiblíží své zkáze.

Jinými slovy, Vampyr je hra postavená na dilematech. I příběh samotný je jich plný, a jedno z těch největších je, jestli se vám bude líbit, nebo ne. Ačkoli je viktoriánské zasazení velmi osvěžující, ději zpočátku schází tah na branku. Postav je ve hře jak na orloji, a pokud se Vám nebude chtít studovat stohy dopisů a deníků, můžete se v nich občas ztrácet a tempo příběhu se tím zbytečně rozmělňuje. Pro mě osobně byl dlouho problémem i hlavní hrdina, kterému lze jen těžko věřit utrpení, o němž tak rád mluví. Autoři na vás často nechávají zásadní rozhodnutí, ať už jde o vyústění vedlejších úkolů, nebo dílčích kapitol hlavního příběhu. A nikdy nevíte, kam až vaše rozhodnutí povedou - i zdánlivá milost může totiž ve Vampyru vyústit v tragédii a jednoznačných odpovědí naleznete ve hře pomálu.

CARPE NOCTEM!

Jedním z hlavních hrdinů chtěli autoři bezpochyby udělat i samotné město na řece Temži, a bohužel ani v tom zcela neuspěli. Podobně jako v už zmíněných hrách od From Software si sice můžete odemykat nejrůznější zkratky, ale, byť v nočním světle působivé, město působí uniformně a orientačních bodů nabízí pomálu. I přes relativně malou rozlohu tak není problém ve zdejším otevřeném světě zabloudit a orientaci pro svoji nepřehlednost neusnadňuje ani mapa.

Zejména z motivu doprovázejícího situace, kdy Jonathan někoho zavraždí, doslova mrazí v zádech.

Atmosféry ale má hra na rozdávání, ať už ji čerpá z Unreal enginu čtvrté generace, vynikající práce s nasvícením, nebo vydařeného soundtracku Oliviera Deliviera, který zjevně ledasco odposlouchal z Wintoryho Assassin's Creed Syndicate. Nebojí se však, stejně jako hra samotná, ani vlastních nápadů. Zejména z motivu doprovázejícího situace, kdy Jonathan někoho zavraždí, doslova mrazí v zádech.

UPÍRŮM SRDCE NEBIJE

Technicky však hra, alespoň na standardní PS4, kde jsem hru hrál, občas zaškobrtne. Čas od času si povšimnete doskakujících textur, leckdy si hra také neví rady s mlhou, která mizí a objevuje se jako mávnutím kouzelného proutku. Pokud se budete přesunovat příliš rychle, vytasí se na vás hra s krátkým loadingem a jednou každých pár desítek minut mi na několik dlouhých vteřin zamrzal obraz. Nenechte se ale mýlit, Vampyr není rozbitá hra, zároveň ale nelze nevidět, že ne všechny mušky se podařilo před vydáním vychytat.

Slabší výkon odvedli též animátoři. Při pohybu v boji je všechno v nejlepším pořádku, mimo něj je ovšem nejen Jonathan poněkud toporný. Zejména to zamrzí u animací obličejů v dialozích, při nichž navíc mají postavy problém se navzájem dívat do očí a, nebo se podivně neklátit. U opilých Londýňanů takové pohyby ještě dávají smysl, ale i ti střízliví se při dialogu s hlavním hrdinou komíhají jak stromy ve větru nebo cukrem nadopované děti.

U dialogů zamrzí i skutečnost, že autoři nepřipravili více variant v návaznosti na to, v jakém pořadí to či ono téma otevřete. Proto se může často stát, že probíráte například konkrétní druh upírů a až potom se zeptáte "A jaké mají upíři druhy?". Stávalo se mi i, že proběhla nějaká událost, které byl Jonathan svědkem, ale v dialozích se choval, jak kdyby se nic nestalo nebo, že se dozvěděl něco od jedné postavy, ale v jiném dialogu jako by to nevěděl. Zkrátka provázanost v tomto ohledu schází, což netěší i proto, že povídání tvoří ve Vampyru velkou část nebojových aktivit.

VĚČNOST ZAČÍNÁ TADY

Vrátím-li se nazpět k mým obavám, musím říct, že jsem doufal, že z Vampyra bude dobrá malá velká hra. Taková, která rozhodně neurazí, ale s titánskými projekty velkých vydavatelů se nebude moci rovnat. Mýlil jsem se - rovnat se jim může. Vampyr není malá velká hra, je to velká velká hra - se zábavným a dynamickým soubojovým systémem, promyšleným systémem rozvojem postavy, který je návdavkem navázaný na působivý společenský ekosystém nemocí stiženého Londýna.

Na absolutorium to ale přesto nestačí, slabý první akt a level design, dílčí technické problémy a některé nedomyšlenosti hru sráží. Tvůrci z Dontnod se ale nemusí stydět - tuhle příležitost vysáli až na kost!

Zdroj:https://www.hrej.cz/recenze/vampyr-5991/

Games.tiscali.cz

Navždy mlžnou nocí

Poslední věta úvodního odstavce by se vlastně dala použít rovnou jako shrnutí hry. Na Vampyr je totiž každým coulem znát, že za ním stojí parta jistojistá v kramflecích, když se má pustit do prokreslení charakterů a podmanivého podání děje. Gradaci a cit pro vyprávění mají prostě Dontnod v malíku. Stejně tak je ale nabíledni, že při zpracování RPG designu a bojů zkušenosti bohužel chyběly.

Některé zvraty sice mohou působit malinko samospásně, ale jako celek nelze zápletku hodnotit jinak než oběma palci vzhůru a zářivým úsměvem s blýskajícími se špičáky. Základ každého dobrého vyprávění, tedy postavy, je totiž celkem bytelný. Mají kvalitně prokreslenou minulost, většinou nejsou archetypální a dá se jim zkrátka uvěřit, když občas přimhouříte oči.

Přidejte trochu mocenského pletichaření mezi tajnými společenstvími, dále příjemné vpletení nadpřirozeného příběhu do historických reálií za použití skutečných postav a událostí, trochu po vzoru Šifry mistra Leonarda a jí podobných děl, a máte děj, který umí zaseknout háček.

Jonathan se stal upírem, což, pokud by vám to náhodou nebylo tak nějak jasné už z názvu hry, se dozvíte zhruba minutu po začátku. Vampyrismus je alfa i omega hry, její hlavní pointa, zaměření a nakonec i katarze. Jak se srovnat s nesmrtelností? Je požehnáním, nebo kletbou spoutanou řetězy věčného soumraku? A hlavně - žízeň. Krev je droga, touha po ní připravuje o rozum. Lze zvítězit silou vůle? Nebo je nakonec vlastně v pořádku se nasytit? Vždyť je to nyní Jonathanova nová přirozenost a osamělá rumunská prostitutka přece nikomu chybět nebude...

Žízeň

Vampyr je velmi hovorná záležitost. Debatováním v ní strávíte dobře polovinu celkové herní doby. Nijak zvlášť to však nevadí, protože tvůrci se nezapřeli a napsali povětšinou zajímavé rozhovory poskytující lepší náhled do motivací a patřičně potemnělých niterních pohnutek postav. Před očima se vám tvaruje pochmurná balada, kniha poskládaná ze stránek zdánlivě malých tragédií.

Konverzace, budeme-li upřímní, jsou poměrně lineární a značné množství voleb je pouhou iluzí, ale hlavně odhalují fakta, tajemství, střípky minulosti jiných postav. A znalosti jsou ve Vampyr komoditou, na kterou můžete nalepit cenovku. Čím lépe totiž postavu znáte, tím víc za ni pak dostanete zkušeností, když se rozhodnete ji polaskat upířím polibkem. Jedná se nicméně o dvousečný meč, protože čím lépe někoho znáte, tím je také nepříjemnější ho pak zabít. Je to samozřejmě tvůrčí záměr, co se zároveň povedl i nepovedl.

Ano, když nevedete na smrt jenom panáka, abyste se vytrénovali, ale člověka s vlastní sbírkou obav, motivací, starostí, a třeba pohnutou minulostí, noří se mu tesáky do šíje daleko hůř. A v tom je pointa. Prostě se u toho nemáte cítit dobře. Zabíjíte lidskou bytost.

Lidská síť

Právě podobné hloubání se tvůrci pokusili zapracovat přímo do hratelnosti a mělo být základním stavebním kamenem celého zážitku. Do jisté míry se to opravdu podařilo, ale také je patrný nepříliš příjemný konflikt mezi snahou o ucelené vyprávění a chutí dát hráči svobodu v lačnění po krvi. Hra představí spletenec postav i vztahů mezi nimi a pokusí se vás přesvědčit, že smrt každé z nich bude mít dalekosáhlé následky. Nevěřte. Nebude.

Hlavní dějová linka je pevná nit, sekvence předem připravených událostí. Hratelnost je takové konstrukci poplatná. To znamená, že hra postupně odemyká lokace a postavy, ale vždy si dá pozor, abyste na usmrcení lidí, kteří mají svou roli teprve odehrát, ještě neměli dostatečnou úroveň. Pokud jste doufali, že se vám do rukou dostane opravdová volnost, svět bude dynamicky reagovat a příběh se bude větvit, pak vězte, že ne tak docela.

Hra před vás sice postaví pár opravdu důležitých rozhodnutí, která se pak odrazí v podobě drobně jiného konce, ale volnost v ostatních případech částečně ustupuje gradaci příběhu. Jinak řečeno, jakmile přestane hrozit narušení děje, můžou začít krvavé radovánky, máte-li na ně chuť, ale dřív ne.

Němá slečna, pět litrů

Kámen úrazu nicméně leží právě ve zkušenostním bonusu. Ve hře je řada bojů, kterým se nelze žádným způsobem vyhnout, a pokud máte výrazně nižší úroveň než protivník (řekněme o deset a víc), dostanete tak zásadní penalizace k poškození, že se snaha mění v čistou a příšerně zdlouhavou frustraci. Za řešení postranních úkolů a pátrání vás navíc hra odměňuje velmi střídmě a nabubřele to nazývá "dynamickým systémem obtížnosti". Čím víc pijete krev, tím má být lehčí. Funguje to napůl. Hra je stále stejně snadná, jen únavnější, pokud zvolíte abstinenci, protože boje prostě jenom trvají neúměrně déle.

Jinými slovy, dopřát si čas od času dávku zkušeností usmrcením občana je velice lákavá zkratka. Zřejmě to mělo představovat onu noční můru v podobě všeobjímající žízně a touhy po krvi. Můžete vzdorovat, ale podvolit se je o tolik snazší - upír se bez napití zkrátka obejde jen s největšími obtížemi. Ale jde to, mimochodem. Vampyr můžete projít bez zabíjení (běžní nepřátelé a bossové se evidentně nepočítají), jenže je to otrava.

Chtělo to elegantnější řešení, protože vzhledem ke zmiňovanému mizivému dopadu vašeho konání v kombinaci s nevyhnutelnou nutností vylepšit postavu se nakonec dost možná přistihnete u něčeho, čemu se tvůrci, odvážím se hádat, snažili ze všech sil vyhnout. Totiž že budete ostatní lidi vnímat jenom jako pochodující zásobárny zkušenostních bodů a rozhodovat se podle čísel, osobnosti neosobnosti.

Jistě, je to na jednu stranu velmi upírské - skutečný krvesaj by zřejmě také viděl ostatní pouze jako kanystry krve. Někdo by se mohl pokusit v tom najít právě zpodobnění krutosti Jonathanovy kletby, která ho nutí vraždit proti své vůli. Tak to nejspíš opravdu mělo být. Hra před vás měla stavět obtížné volby, kdy musíte někoho usmrtit, ale nechcete.

Klidná hladina, vlny nikde

Mohlo to fungovat dobře, ale to by následky musely být zpracovány do větší hloubky, protože v současném stavu hry vraždění brání jen a pouze vaše vlastní morálka. A tu prostě nakonec vážně není zas takový problém ohnout, když člověk potřebuje expy, jinak se neposune dál. Dopady na příběh a okolí měly být větší. Nikoliv nutně negativnější. Jen prostě větší, jelikož momentálně ona volba vlastně vůbec není obtížná, pokud už se rozhodnete podvolit žízni. Prostě jdete a zabijete toho, komu nad hlavou svítí největší numero, když je to stejnak jedno.

Dílčí smrti totiž odemykají pár nových linek dialogu u ostatních, občas zmizí blízký zavražděného (ale co čert nechtěl, nikdy ne někdo důležitý pro ústřední děj), avšak nic jiného. Jekyll-hydovsky utěšovat zlomeného a nešťastného doktora, jehož pacienta jste si minulou noc omámeného upírským kouzlem odvedli jak bezmocnou loutku do stínů a rozervali mu tam hrdlo, sice dokáže být řádně mrazivé, ale je to jen jednorázová ozvěna, která ihned odezní.

Když to v jednom ze čtyř městských okrsků přeženete, část Londýna padne, zbytek obyvatel tam pomře a ulice zaplní nepřátelé. Sice si pak nebudete moci nakoupit u místních obchodníků, když budou prostě pod drnem, a dočkáte se výstřižku v novinách, ale toť naneštěstí vše. Zbylým městským částem to bude srdečně fuk, a jelikož si hra dobře pohlídá, aby nešlo do chaosu uvrhnout okrsek, kde se má ještě odehrávat hlavní linka (u důležitých dějových lokací to dokonce nejde vůbec), příběh nevzrušeně pokračuje dál.

Tesáky a brokovnice

Bojový systém není špatný. Je vcelku nadprůměrný, ale nečekejte vytříbené kvality typu Devil May Cry. Dynamika řežby je nicméně bohulibá, znázornění fyzické převahy upírů se dočkalo pěkného zpracování a cítit pod rukama Jonathanovu rychlost a sílu je minimálně prvních pár hodin dobrá zábava. Mechaniky sice nejsou kdovíjak hluboké, ale kolem a kolem se ve Vampyr na omak nebojuje zle.

Problémy neleží ani tak v samotné hratelnosti, jako spíše v herním designu. Boje jednak nedávají logický smysl. Hra se se střídavou úspěšností snaží podsouvat myšlenku, že na každé smrti záleží, aby vás pak nechala tradičně masakrovat desítky bezejmenných panáků v ulicích bez jakéhokoliv dozvuku.

Kvůli bitkám rovněž narazíte na pár dějových faux pas. Příklad za všechny: máte se zúčastnit pohřbu. Cestou hřbitovem pobijete několik skupinek krvelačných monster, pak dorazíte na určené místo, přehraje se custcéna s knězem a truchlícími a tak dále... Jak se tam jako dostali? Vždyť byly v cestě stvůry, no ne? Babičky ve smutečních šatech splývaly s prostředím, tak je běsové nechali projít, či co? Normálně by nad tím člověk mávl rukou jako nad ústupkem hratelnosti, ale když titul tlačí zápletku na první místo, praští podobný nesmysl do očí daleko víc.

Hra na hrdinu?

Některé RPG prvky se povedly, jiné nikoliv. Odemykání a vylepšování Jonathanových skillů mu zvyšuje i celkovou úroveň a jeho znatelně rostoucí síla v boji to sympaticky reflektuje. Mezi dovednostmi se dají najít příjemné souhry. Strom schopností jako celek funguje, jak má.

Variabilita zážitku nicméně pokulhává. Předmětů je například k dispozici velmi málo, a až na pár poměrně vzácných výjimek najdete nevylepšené verze. Dostat je na úroveň vašeho současného vybavení, které už prošlo řadou upgradů, je zejména ke konci hry natolik zdlouhavé, že člověk raději nové kusy ani neřeší a zůstává u toho, co má.

Osobně jsem asi po půlhodině hraní našel chirurgickou pilu a vydržel s postupně vylepšovanou verzí až do závěrečných titulků. Což o to, Dark Souls taky jde bez problémů dohrát s uchigatanou, ale tam to byla vaše svobodná volba, alternativ bylo na výběr dost a dost. Zde nikoliv. Podobně nastavený systém, kdy vám hra spíše hází klacky pod nohy, když chcete vyzkoušet jiný přístup k boji, a tím vás odrazuje od experimentování a tlačí vás do jediného stylu hraní, nelze s klidným svědomím pochválit.

Vata v ulicích

Jak již bylo řečeno, boj sám o sobě není zlý, ale také není dost propracovaný na to, aby se mohl stát nosným pilířem. Dávalo by daleko větší smysl, kdyby se jednalo o občasné zpestření ve hře mající hlavní a zřetelné těžiště v adventurních postupech.

Jenže Vampyr svým bojům věří. A věří jim nezdravě příliš. Někde okolo poloviny už se celkem okoukají a hra místo toho, aby tasila z rukávu nějaký další trumf, pouze stále zvyšuje hustotu toho samého, což se pochopitelně setkává se stejnou odezvou, jako kdybyste museli měsíc v kuse každý den jíst tuňákový sendvič. Zpočátku fajn, ale dejte tomu dva tři týdny, a už se vám zvedá kufr.

Posledních pár hodin tak budete alespoň děkovat všem svatým za to, že většinou lze mezi davy čekajících nepřátel alespoň prosprintovat a nezdržovat se s nimi. Ono jejich zabíjení nakonec stejně neskýtá ani téměř žádné odměny (pro ilustraci: za zdolání jednoho řadového lovce upírů dostanete třeba pět zkušenostních bodů, zatímco poslední úrovně skillů chtějí například šest tisíc), takže na tom nesejde.

Ničemu nepomáhají ani nevýrazní bossové, na které zapomenete do čtvrt hodiny. S výjimkou toho posledního, jenž se ale do paměti zapíše nikoliv díky síle zážitku, nýbrž kvůli mizernému designu, který hráči znemožní použít tři čtvrtě dovedností, co piplal celou hru. Je to, jako kdyby vás závodní hra nechala třicet hodin vylepšovat auto a do posledního kola vám dala sáňky na kolečkách a prostěradlem na smetáku místo plachty. "Uměle vytvořená výzva," dere se na jazyk. Takhle se akční RPG zkrátka a dobře nedělá. Vampyr měla být čistokrevná příběhová adventura - celkový dojem by byl znatelně lepší.

Odporná krása

Baudelairovský obrat v podnadpise vystihuje situaci Londýna v jeho makabrózní křeči, ale také by se dal vztáhnout na podobu hry. Kvalita vizuálu totiž kolísá. Mlhou zalité doky, stíny tančící v parcích, temně zející průčelí, zádumčivé siluety komínů a opuštěných hal, to vše buduje výbornou atmosféru, která společně s vyprávěním představuje hlavní pozitivum celé hry. Především je za to třeba děkovat nasvícení, které Unreal Engine zkrátka umí a tvůrci ho využili naplno, jak se sluší a patří.

Pochvalná slova však zamrzají na rtech (respektive prstech), pokud se zaměříte na postavy. Animace jsou zvláštně trhané či nepříjemně klouzavé, ale hlavní rána do vazu je mimika v rozhovorech. Výrazy aktérů zaujímají rozpětí zhruba mezi průměrem a naprostou tragikomedií. Dabing je na poměrně vysoké úrovni, ale pokud si budete chtít dialogy vychutnat, budete buď muset zavírat oči, nebo si připravit alespoň dávku tolerance.

Pokud byste chtěli na Vampyr najít aspekt, kterému se nedá vytknout v podstatě nic, naleznete ho v hudbě, zvuku a zvukovém designu. Ať už se zaposloucháte do ambientu, ozvěny kroků či melancholických smyčců v důležitých momentech, je zatěžko najít slabší chvilku. Všechno zní, jak má a kdy má.

Na fórech lze narazit na stížnosti na technický stav hry, ale osobně jsem žádné problémy nezaznamenal. Za zhruba pětatřicet hodin hlavní dějové linky a řady postranních questů běžela hra bez zádrhelů - krom jediného pádu na desktop, což lze odpustit. Na konfiguraci i7700k + Titan X si titul rovněž bez obtíží udržel stabilních 60 fps ve 4K a při plných detailech.

Jediná podivnost, nad kterou zůstává rozum stát, je, že po zabití posledního bosse se hra přesune do epilogové lokace... a uloží se. Zpátky už se nedá dostat a nic jako ruční save se zde nevede. Pokud jste si tedy mysleli, že dokončíte hlavní linku a pak si budete hrát a zkoušet, co město udělá, čeká na vás kruté a nepříjemné překvapení. Rád bych vám pověděl, zda se stane něco speciálního, když rozvrátíte všechny čtyři okrsky, protože jeden z prastarých zápisků, co při dobrodružství naleznete, naznačuje, že by mohlo. Jenže to bych si musel celou hru střihnout ještě jednou od začátku, na což nezbyl ani čas, ani chuť. Myslete na to, než se pustíte do finální bitvy.

Pozice Vampire: The Masquerade na trůnu upírských her (na hrdiny) tedy zůstává bezpečně neohrožena. Vampyr nicméně není vyloženě nepovedený titul. Spíše záleží na tom, proč se do něj pustíte. Pokud je vaší prioritou příběh, atmosféra a zkoumání upírského mýtu, budete spokojení, protože všechny tři věci zvládá hra s bravurou. Jen nesmíte čekat zázraky od ostatních aspektů, jelikož zejména na herním designu se nezkušenost studia s projektem podobného druhu a rozsahu podepsala drásavě až do krve.

Zdroj:https://games.tiscali.cz/recenze/vampyr-recenze-314202